Alba, se kterejma se necham pohřbít.

Hledat v tom nějakou vědu by bylo zbytečný. Prostě jsem projel hudební knihovnu podle alb a popřemýšlel jsem, která z nich pro mě mají hlubší význam než jenom abych si po poslechu řekl "Hm, dobrá hudba!". U těchto alb pláču, jsem šťastný, přemýšlím, hledám souvislosti. A jsou podle mě tak dobrá, že by mě s nimi jednou měli pohřbít. 
Takže pokud nemáte co poslouchat, případně hledáte něco opravdu zajímavýho a kvalitního na zkvalitnění ticha kolem vás, s následujícím výběrem nešlápnete vedle.

Various Artists - Samotáři (Original Soundtrack, J.P.Muchow, 2000)
Samotáři jako takoví jsou pro mě naprostým kultem. Není film, který bych měl radši, stejně tak jako není soundtrack, který by lépe vystihoval atmosféru aktuální undergroundovou kulturu v Praze na přelomu nového tisíciletí. Soundtrack kompletoval dohromady Jan P. Muchow, takže si samozřejmě prosadil i spoustu své tvorby. Jmenovitě Fake Dead, Ecstasy of Saint Theresa a hlavně samozřejmě The Loners, což byl hudební projekt který vzniknul pouze kvůli Samotářům.
Po 13 letech to neztratilo nic.

Radiohead - Kid A (Parlophone, 2000)
Kid A bylo první album od Radiohead vůbec, které jsem slyšel. A čirou náhodou to bylo v ten den, kdy jsem odjížděl od Patrika poté, co jsme se večer předtím rozešli. On už byl pryč a já uklízel, a tak mi Radiohead - podle širokého okolí velice depresivní banda - přišli jako skvělá volba. Hned přes první skladbu "Everything In It's Right Place" jsem se nemohl dostat snad hodinu. Pouštěl jsem si jí neustále dokola a pořád jsem neměl dost. Zbytek alba samozřejmě udržuje nastavenou vysokou laťku a občas jí dokonce i pošoupne trošku výš. Pokud by byl seznam uměleckého dědictví lidské rasy, tohle album by bylo v přihrádce 21. století.

Daft Punk - Discovery (Virgin, 2001) 
Je velmi veselé, jak všichni při aktuálním hitu "Get Lucky" od Daft Punk houfně migrují k téhle dvojici, aniž by předtím slyšeli prakticky cokoliv co duo nahrálo, přitom jsou to kolem a kolem už vlastně žijící legendy. Myslím, že u debutového Homework by si všichni začali rvát vlasy.
Já s Daft Punk poprvé přišel do kontaktu v roce 2005, kdy vydali "Human After All", což je sice neskutečná sračka, nicméně jako děti máte na hudbu jiný pohled. Začal jsem se o ně zajímat hlouběji a Discovery mě tak okouzlila, že se mi nepodařilo ji vyprostit z hlavy. Pamatuju si každou melodii a i přes ty roky - ta deska nemá šanci se ohrát.

 

Sigur Rós - ( ) (FatCat, 2002) 

Třetí řadová deska Sigur Rós, většinou chybně uváděna jako druhá, nemá název. Vžil se pro něj ale pojem "Bracket album", a to z prostého důvodu - na obalu jsou pouze dvě závorky, mezitím nic. To je koncepce alba - posluchač si ho má sám pojmenovat, sám si má do prázdného bookletu zapsat texty (které - přestože existují - jsou nazpívány v neexistujícím jazyce, kteří si Sigur Rós vymysleli a vychází vpodstatě z opakování několika frází), sám si má pojmenovat skladby. Podle mě je tohle to nejlepší, co kdy vydali. Album je tak hutné a melancholické, mrazivé a uklidňující - magické - řekněme, že vás nepustí.

The Knife - Silent Shout (Rabid Records, 2006)

Ve své podstatě tahle deska vyšla ve velmi špatnou dobu. Byl teprve rok 2006 a ani undergroundová scéna nebyla připravena na tak dobrý electropop, se kterým v témže roce přišli The Knife, švédské sourozenecké duo. Tři roky po jejich geniálním a kritikou včetně veřejnosti skvěle příjmaném albu "Deep Cuts" se rozhodli trošku přitvrdit (což na letošní, jejich poslední desce dokonali bez chybičky) a to jak hudebně, tak atmosfericky. Deska je více houseově než eklekticky orientovaná, texty jsou temnější a celkově vše vyznívá velmi agresivně - tedy v určitých částech alba. Časté objevování spojitostí se smrtí v textech na náladě moc nepřidává. Tak morbidní a temné, až je to dobré. 

Portishead - Third (Island, 2008)

Svojí třetí studiovou desku Portishead - trip hopovou kapelu, kterou už po dvou albech svět nazýval legendami - pojmenovali prostě "třetí". A pokud budu upřímný, z jejich debutu jsem rozhodně tolik nadšený nikdy nebyl, ba naopak a i když jejich druhé album, nazvané prostě jen "Portishead" sice nebylo tak špatné, určitě tam nikdy nebyl ten wow efekt, který se na Third stoprocentně objevuje a to ne jen jednou. Málokdy se stane, aby kapela mezi dvěma alby udělala tak dlouhou tvůrčí pauzu (mezi Portishead a Third je dlouhých 11 let!) a pak se vrátila s tím nejlepším materiálem kariéry vůbec.

Berghain 04 mixed by Ben Klock (Ostgut Tonträger, 2010)

Jsem člověk tancechtivý, to je o mě všeobecně známo a rozhodně se nebárním hudebním směrům jako je například techno. Čisté techno. Tedy to berlínské echt. Ben Klock je klasickým představitelem tohoto žánru - ne nahodou se proto stal residentem legendárního klubu Berghain v právě zmiňovaném Berlíně. Samotný klub má více rezidentů, a někteří z nich vytvořili mixovanou kompilaci pojmenovanou prostě jen Berghain. Ben Klock dostal na starosti číslo 4 a rozhodně svému domovskému klubu neudělal ostudu. Paradoxem ovšem je, že tento mix rozhodně neukazuje hudební dramaturgii klubu v takovém směru, jaká doopravdy je. Tedy žádné echt techno. Kompilací mi za rok projde rukama spousta - ale přísahám na všechny svatý - žádná ještě nebyla taková. A nikdy ani žádná nebude. Nedokážu si to vysvětlit. 

Tohle všechno byly jenom vrcholy ledovce, těch alb je samozřejmě víc a i přesto, že bych nejradši psal hodiny a hodiny, musim ten článek udržet na určitý čitatelný úrovni. Takže - tady je zbytek, trošku na hromadě, nepatřičně, ale i tak je to zmíněnej, což je důležitý. 

Madonna - Erotica (1992)

U2 - Pop (1997)

GusGus - GusGus vs. T-World (2000)

DJ Sprinkles - Midtown 120 Blues (2009)

Jessie Ware - Devotion (2012)

 

Potřebujeme ty, kteří nás nutí přemýšlet.

Láska se měřit nedá. Láska prostě je. Je stručná, výmluvná a všeříkající, ať trvá roky nebo třeba vůbec není opětovaná. V životě se každý dřív nebo později setká s otázkou, jak moc stupidní musel být, že s určitým expartnerem strávil tolik času, sdílel tolik emocí nebo se hádal kvůli nepodstatnejm píčovinám a nakonec vlastně dojde k závěru, že to nebyla doopravdická láska. Že to bylo dětský poblouznění, který je dávno pryč a logicky nemohlo překonat časovej úsek delší, než to trvalo.

Jakkoliv je láska infantilní, jakkoliv to bylo krátké nebo jakkoliv zbytečně emočně vyhrocené - je to přece pořád stejné. Stejně to začíná a stejně to končí. Za žádného mého ex se nestydím. Stydím se maximálně za sebe, protože občas ve mě zůstane ten provinilý pocit, že to skončilo kvůli mě.

Každý můj předchozí vztah začal kvůli všem těm špatným důvodům. Byl v tom sex, vzhled toho druhého (protože zákonitě si v ten moment myslíte, že na nikoho hezčího už nikdy nenarazíte), byly v tom prachy (nebudu lhát) a všechno se to samozřejmě nakomolilo na sebe tak rychle, že než jste se ze všeho stačili vzpamatovat, už jste stáli na peróně se zabalenýma kuframa a vyhlíželi vlak domů. Pochopitelně - zpožděnej.
Ideální vztah ale nevisí na těhle pilířích. Není v tom platinová karta, není v tom výše dýšek, které dotyčný nechá za útratu v restauraci. Tohle jsou naivní, materialistcké důvody. A i přesto, že se o sobě nestydím říct že jsem materiálně založený a majetnický člověk, jsem k tomu všemu navíc i romantik, což je kombinace asi jako Lipánek s kyselou okurkou, ale zkrátka, každej jsme určitym způsobem retardovanej.

A já už vím. Nikdo nepotřebujeme muže, který nás vydržuje komplimenty, kecy o společné budoucnosti nebo prostě šikovnym pérem. Potřebujeme ty, kteří nás nutí přemýšlet. O sobě. O světě kolem. O tom jak se chováme ke druhým a tedy i k němu. Nutí nás přemýšlet o vaší budoucnosti, někam vás tlačí, nenechá vás užírat se ale nutí vás hledat sebe samotného a posouvá vás každičkým dnem dál, aniž by jste si to uvědomovali. Aniž by jste byli spolu, bok po boku. Když jste nasraní, rozesměje Vás - nebo se o to minimálně pokusí. Když se to nepovede, pošle vás do prdele, aby jste vy sami pochopili že na světě nejste sami, ale že jste v tom jednom, privátním světě minimálně dva, takže každá emoce postihne všechno, co jste spolu zatím stačili vytvořit. Pak přilezete a usmíříte se, protože tak je to správně.

Snažil jsem se to pojmout co nejméně přeslazeně. Co nejvíce racionálně a reálně, tak, jak to teď cítím. Pokud se nepovedlo, odpusťte.
Ale když konečně najdete někoho, kdo ve vás vyvolá tu trpělivost, tu snahu něco dokázat a dokázat to pro oba zároveň, je to úplně nový pocit.

Jak nemam bejt zamilovanej, když na tobě miluju úplně všechno?