2012. Hudebně.

Pokud existuje to pomyslné něco, na co se každý rok s příchodem 1. ledna těším, je to bezesporu nová hudba, která příští rok přijde. Rok 2012 nebyl hudebně vyjímečný, vyšlo několik vynikajících alb a taky dost sraček. Já sem postupně sumarizoval víceméně půl prosince a udělal sem stručnej popis/přehled alb, který by neměly vašim uším uniknout ani v roce 2013.*

*kromě nadpisů, kde je zjevně uvedeno že by jste se jim vyhnout měli

Největší překvapení

Letos mě překvapila spousta věcí, nejvíc ovšem Parov Stelar. Tenhle rakouskej elektronickej hudebník, kterej jinak naživo vystupuje s dost početnou bandou Parov Stelar Band letos vydal dvojcédéčko The Princess a ... jedno oko nezůstane suchý! Dvojcédéčko už jedno vydal, jmenovalo se Coco a byla to dost nuda, tady si dal záležet a výsledek je ... překvapující. 

Sem si jistej, že do styku s touhle hudbou jste už přišli nesčetněkrát, jenom nevědomky. Chytlavý samply ze starejch fláků ze třicátejch, někdy i dvacátejch let minulýho století nakombinovaný s moderním popem prostě táhnou. Tady obzvlášť. 

Nejlepší pop

Že je retro hodně v módě nám posměšně předhazujou rodiče a prarodiče už několik let, poslední dva roky se toho však dočkal i hudební průmysl. Co nezní alespoň trošku staře, jakoby nebylo. Ale Lana je přece jenom v něčem podstatně odlišná od svejch konkurentek na poli komerčního popu - neorientuje se na osmdesátky, ale do mnohem hlubší minulosti. 

Doplněno o teskné melodie a texty, které mě osobně mluví z duše (a tuším nejsem sám) a videoklipy vystihující zkaženost mladý generace a to po čem všichni prahneme (ano, čti lásku) je to třaskavina která zákonitě musí mít úspěch. Paradise je druhá deska, osobně myslim že mnohem lepší a propracovanější než její předchůdce Born To Die. Pokud letos na poli pop music něco stálo za to, byl to Lanin duck face a její velmi falešný zpěv naživo.

Objev roku

O Daughnovi Gibsonovi toho moc nenapíšu, protože toho o něm jednoduše moc nevim. Jediný co vim je, že je to američan a že dělá zatraceně dobrou hudbu, má neskutečně hlubokej a sexy hlas a dokázal mě přesvědčit o tom, že si dokážu pustit cokoliv, co má hudebně hlubší smysl. 

"All Hell" netrvá dýl jak 30 minut, je zahráno a odzpíváno skoro jedním dechcem, ale všechno je v klidu, nejste pod žádnym producentskym tlakem, on si prostě jede to svoje. A na atmosféře to jde hodně znát. Ať žijou kovbojové, ať žije country, ať žije chillwave. 

Nejlepší alternativa

Matthew Dear vydal tento rok už svoje třetí album, po naprosto dechberoucím "Black City" je to deska "Beams", která boří koncepce komerčního i alternativního popu jak jenom může a staví na netušených možnostech. Kombinuje tolik hudebních prvků v jednom, že nevíte, co dřív - chytat se za hlavu a nebo zběsile tančit? 

Jeho hlas navíc taky nepatří mezi ty, na který by jste natrefili při běžném poslechu rádia v autě. Tohle je zkrátka alternativa, tento rok jasně nejlepší. Sám nedokážu říct přesně proč, ale pokud letos vyšla deska, která si mě získala, je bezesporu tato. 

Album roku

Album roku pro mě bylo jasnou volbou už od okamžiku, kdy Frank Ocean, rapper z uskupení OFWGKTA (jo, takhle se fakt jmenujou) vydal svojí sólovou desku.

Od Channel Orange nečekejte rap ani hip hop v takovém směru, jak je prezentovanej. Tohle je směrově spíš R&B, na který jsme přes záplavu všech těch umělotin a utrtanejch hlučnejch popovejch zbytečností dočista zapomněli. Je to neosoul, je to funk, je to oldschool, je to pop. Je to všechno a ještě něco navíc. Je to malá genialita.

Album má hodinu. Je to nejlíp strávená hodina tohoto roku, alespoň hudebně, troufám si tvrdit. Navíc je Frank fešák.

Největší zklamání

Nenechte se zmást - mám rád komerci. Posloucham nepřeberný množství komerčních umělců, od Amy Winehouse, přes Beyoncé, Coldplay, Lady Gaga, Kylie Minogue až po mojí milovanou Madonnu. 

Pokud se ale letos někomu hudebně nezadařilo, jsou to bohužel tyhle profláklý jména. 

Naposledy to tušim zabila Rihanna (anebo Robbie? To je jedno, dámy maj přednost)

Unapologetic je tak strašně nudnej průser, že smekám klobouk. Absolutně nechápu jak tohle album může myslet vážně vpodstatě             popová veteránka, která má na kontě už sedm studiových alb. Jasně, 

všichni to dělaj pro peníze. Tohle je ale ztělesnění hrabivosti tak hrozivý a děsný, že se to dá celý poslechnout jenom jednou a pak už jenom mažete a čekáte, co vám z veledíla čítajícího 14 skladeb v základní a 17 (!!) skladeb v Deluxe Verzi zbude. Mě zbyly 4 písničky.

Pak je tu Take The Crown. Na Robbiem sem nemálo ujížděl, jediný zklamání pro mě znamenalo jenom album Intensive Care, na druhou stranu nabídlo "Tripping" a "Advertising Space", moje asi nejoblíbenější skladby vůbec.

Teď je tu další "comeback" (proč se vždycky mluví o comebacku když Williams vydává nový album?!) kterej je lacinej, vyčpělej a 

celou dobu máte pocit, jako by na Vás někdo zoufale volal "Haló, mi chceme mít alespoň jeden singl na první příčce a to za jakoukoliv cenu!" Marně se snažim najít cokoliv pozitivního. Na albu jsou dvě skladby které za to stojí, zbytek je balast současného konzumního hudebního směru, kterej by měli zrušit. Zlatej Gangnam Style. 

Nezklamali mě ale pouze hvězdy světovejch formátů, které bez problémů poznají všichni na celém světě. Nepotěšili mě letos ani Sigur Rós, i když jim to asi nemůžu vyčítat tak, jako to jde u megastars typu Williams a Rihanna. O "Valtari" se všeobecně nemluví dost dobře, což jsem pochopil až časem. Je to neuvěřitelně fádní deska, která čítá osm songů a kromě čtyř se zbytek tracklistu

snaží být něčím, co ve výsledku není a nemá šanci být. Vypadá to jako nějaký islandský prokletí - nejdřív Björk se svojí otřesnou Biophílií, která mermomocí vybočuje ze všech směrů tak křečovitě až to desku zkazilo a teď i Sigur Rós. Na jejich obranu nutno podotknout, že "Valtari" jako takové nebylo vůbec v plánu. Údajně prý měli desku už skoro hotovou, nakonec ale veškeré nahrávky sami hudebníci zničili a začali znovu. No, "začali" - poupravili staré nikdy nevydané věci. 

A pak je tu moje láska, Madonna. Když se rozkřiklo, že bude spolupracovat s Williamem Orbitem, hudebním géniem který Madonnu ukázal v pravém světle na geniálním Ray of Light, málem sem se posral. Konečně, konečně vydá něco z čeho si zase všichni sednou na prdel. Hovno. Pokud Take The Crown křičí něco o prvních místech, MDNA o ně přímo řve. Jsou tam silné věci, nebo minimálně náznaky silných věcí, většina z nich se ale na desku nikdy nedostala, zdá se. Smůla. Madonna to ovšem samozřejmě vyhnahradí. Vždycky to nějak vynahradí a fanoušci jsou vždycky ti, kteří přijdou nejvíc zkrátka. 

Tak - vyčerpávající. To byl rok 2012 v hudbě podle mě. Pokud jste se vůbec obtěžovali to číst, děkuju vám. Kurevsky mě bolej ruce. 

Návraty.

Poslední dny mi nebývá moc dobře. Snažím si to vysvětlit různě - změny počasí, možné aury, nepravidelně jím. Všechno sou to zoufalá vysvětlení. Za žádných okolností si totiž nechci připustit, že by mi doopravdy mohlo něco být. Faktem ale zůstává, že od dob, kdy se ze mě stal oficiálně migrenik (to slovo je neskonale sexy, neexistuje nějakej klub migreniků?), je to všechno tak nějak - horší. Kromě migrén samotnejch, paradoxně.

Dneska jsem se vracel od táty. Na hlaváku v Praze jsem měl hodinu a půl času a kromě jinýho taky žaludek na vodě, stejně jako včera. Možná i předevčírem, ale to už bych možná lhal. Nevěnoval jsem tomu větší pozornost, než bylo nutný. Šel jsem si koupit knihu a do trafiky litr a půl vody. A pak taky jízdenku, první třídou. První třída u českých drah neznamená nějaký extra pohodlí, ale jeden luxus tam přecejenom je - jste totiž úplně sami.

Nikdy jsem si nebyl schopnej představit, že si konečně po X týdnech odpočinu tak, jak jsem to doopravdy potřeboval zrovna ve vlaku. Navíc českym. Ale byl sem bez netu. Bez lidí. Dokonce jsem ani nechtěl poslouchat hudbu, jak mi všechen ten klid, až na drncání pražců, připadal posvátnej a vyjímečnej. Prostě úplně sám jen s knihou, na neutrálním území nikoho. (No, vlastně ministerstva dopravy).
     Vítr za otevřenym oknem svištěl, já byl sám, nenucenej někoho poslouchat a nebo někomu odpovídat a šťastný. Jeli jsme na čas. Nakonec mi bylo líto i vystoupit a vrátit se do normálního lidskýho kontaktu s kýmkoliv, mimo přetopený kupé a s absencí tý dálky která mě od domova dělila. Jo, vlak je romantika. 

Speaking about romantic stuff, není to slavný. A ani nebude. Tim bych to všechno uzavřel, je zbytečný psát to všechno neustále dokola. Prostě nic.

Vzhledem k tomu že nepředpokládam další článek během svátků, chtěl bych Vám všem poděkovat za přízeň. Během Vánoc vždycky tak nějak zjihnu a mam všechny rád. Takže přeju šťastné a veselé, s těmi, na kterých Vám doopravdy záleží, s těmi, které máte nadevše rádi, s láskou nebo bez ní (protože jak jsem nedávno pronesl, na Vánoce jsou bez partnera jenom ti nejlepší!) protože ona stejně jednou přijde. Víme to všichni, jenom si to nechceme uvědomit.
Málo kostí v krku, úspěchy při trhání balících papírů a hlavně klid a pohodu.

To Vám ze srdce přeju.

Sprcha v Drážďanech.

Mám svoje zvyky, co se mužů týče. Jeden z nich je, že pokud mě někdo vyzvedne autem, jako první si dám tašky případně další věci na zadní sedadlo.
Za to sem včera sklidil pochvalu.
- Good boy.
To asi sem.

Měli sme školní výlet do Drážďan. Nebyl bych to já, kdybych toho nevyužil po svym a místo svařáku a utrácení eur za píčoviny sem si domluvil rande. Je to generální ředitel firmy, která vyrábí profesionální tiskárny. Myslím. Přijel pro mě na Schiessgase a odvezl si mě do svýho polozámku na okraj Drážďan. Měl moc pěkné auto, měl moc pěkný dům, peníze byly cítit všude a ze všeho.

On sám zas tak pěknej nebyl, ale mě to nevadilo. Po 20 minutách, které jsme spolu strávili sem to už hlavně chtěl mít za sebou. Ne že by mi byl nepříjemnej, naopak. Bylo mi s nim skvěle. Spíš mi došlo, že nechci sex. Že k sobě teď nechci pouštět žádnýho muže, že chci bejt sám.

Jindřich si někoho našel. Nejvíc na všem mě pobouřilo jakym způsobem mi to oznámil.
- Taky sem se s tebou chtěl sejít a budu rád když to někdy vyjde, ale teď mám málo času, když sem se zamiloval. 
- Ty sis někoho našel? No, páni. Tak zněla moje odpověď a zároveň poslední zpráva v komunikaci mezi náma dvěma. Už tě nechci. Vážně ne.

Ale zpátky do Saska - sex nebyl nic moc. I když uznávam, že ta masáž která tomu předcházela byla super. Nevyhnutelná otázka "Kdy se uvidíme znovu?" samozřejmě přišla (a klasicky - ne z mé strany) a já neodpověděl nic. Koukal sem se z okna na sousední vilu a přemejšlel sem, k čemu by mi to bylo. K čemu by mi to teď bylo s kýmkoliv. Každej víkend někam jezdit, pěstovat nějakej pseudovztah založenej na víkendu v posteli, z čehož každej pátek si neni co říct, protože je to jako kdyby jste začínali neustále od znovu. 

Chci být teď sám. Sex mě nemá šanci uspokojit. Ani statisíce eur - nic z toho. Teď mám sám sebe a tak to asi ještě nějakou dobu zůstane. Díky bohu.