Omlouvám se (Podzimní úklid).

Omlouvám se Davidovi. Ne františkolázeňskýmu, ale americkýmu. Omlouvám se, že jsem byl tak hloupej. Že jsem od tebe očekával něco víc než tříměsíční sex s výhledem na pražskej hrad, snídaně ve Starbucks, návštěvy IKEA a XXLutz, vycházky na Vyšehrad a drahý večeře. Byla to bláhovost. Každýmu klukovi by došlo, že to děláš jenom pro mrd.

Sorry.

Omlouvám se Vítkovi. Možná jsem se na tebe jenom moc zoufale přilepil, nevím. Po tom, co jsi mi vyčetl všechno na světě, sem se nasral a stáhnul sem si knížku "Proč muži milují potvory a hodným holkám zůstanou oči pro pláč" (ne, nedělam si prdel) a byl jsem na sebe nasranej, protože ty vedle sebe mrdku prostě potřebuješ. Samozřejmě ne tak chytrou jako seš ty sám. Dvě mozkový kapacity stejný velikosti ve společnym soužití jsou neexistujícím tabu. 

Omlouvám se ti za to, že jsem od tebe chtěl všechno a nic jsem ti nenabídl. Omlouvám se, že mám očekávání, která se jenom těžko s takovym pracovním nasazením plní a já si to plně neuvědomoval. Teď už to vim a nechci ti psát zoufalý zprávy přes Viber. Bylo by to o hovně. Takže sorry. Po druhé. 

Omlouvám se Patrikovi. Nikdy si nebyl jedinej, kdo si se mnou psal. Chvíli jsem si myslel, že jseš to konečně ty. Někdo mladší, někdo kdo mě přitahuje, někdo kdo mi imponuje, kdo mě dokáže udržet na uzdě aniž by pro to musel cokoliv dělat. 

Ne, jsi stejnej jako všichni ostatní. Omlouvám se, že jsem to nevěděl předem, ale podle konverzace, která mezi náma poslední dny probíhala, jsi musel poznat že už mi to došlo a že mě to už začíná srát. Asi jsme se nepochopili. Nepochopil jsi, co chci, co čekam a já nepochopil, co nabízíš a očekáváš nazpět ode mě. 

Omlouvám se Davidovi. Jo, tomu františkolázeňskýmu. Omlouvám se že ti pořád dávam nějaký naděje, ale po tý noci u tebe mi definitivně došlo, že "něco jako" návrat do starejch kolejí je věc naprosto nemožná. Nevím, co přesně se stalo, co se hnulo, ale takhle by to nešlo. Nedokázal sem tě během toho ani políbit. Říkej si/mi, že sem šlapka. Že sem mrdka. Že sem zkurvená svině. Že sem prolhanej čurák. Všechno do jednoho slova by byla pravda. Omlouvám se ti. 

Tak to by jsme měli.

Občas je třeba uklidit bordel, kterej sme po sobě nadělali.

Zvrácená přitažlivost.

Sny se mi nezdají, spíš jenom vyjímečně. Teda vlastně ... zástupy psychologů by mi byly schopny tvrdit, že každou noc se nám něco zdá, spíš to jen nedokážeme podchytit, zapamatovat si to. Ale co si nepamatuju, to pro mě, logicky, neexistuje. Tedy ani sny.
     O to jsem nadšenější a skoro až dětinsky šťastnější, když se mi něco zdá. I když sny nepovažuju za víc, než prachobyčejný fantasmagorie bez hlavy a paty, za který by se nemusel stydět ani ten největší surrealista, dneska se mi zdál moc hezkej sen.

Můj sokolovskej tatér, do kterýho sem platonicky zamilovanej už od mejch patnácti let (to mi píchal piercing v bradě, ach) mi zrovna dotetoval můj vysněnej černej pás nad lýtkem a pak se unaveně rozvalil na postel. Myslím, že jsme si chvíli i povídali. Pak jsem si lehl před něj, zády k němu. Detaily si  stoprocentně nejsem schopnej vybavit. Vím, že jich tam byla spousta. Nemyslim hmotný detaily. Myslim detaily v dotecích, živě se mi vybavoval jeho horkej dech na mym krku, jeho ruka na mejch zádech která hladce v krátkejch intervalech přejížděla nahoru a dolů.
Noha mi hořela a já byl šťastný.
Položil mi svojí nohu přes mojí potetovanou, částečně si na mě lehnul. Ještě chvíli se na mě koukal, pak se zvedl a odešel. Já na něj nevolal, nepřišlo mi to líto, nebyl jsem nešťastný. Věděl jsem, že je to jenom utopie, fikce. Ve snu vím, že se mi to všechno jenom zdá. Možná už jenom proto pro mě sny ztrácejí význam a moje psychika si je prostě po probuzení nepřipustí. 

Patrik se mě ptal, jestli se mi dneska už něco zdálo. Každej večer mi posílá sny. Napsal sem mu přesně to, co jsem napsal sem, možná trošku chudší na podrobnosti. Psal sem mu moje vzpomínky na onoho tatéra. A taky důvod, proč ho vlastně už tolik let bezmezně platonicky miluju.

"Je to člověk od kterýho si necháváš ubližovat, ať chceš nebo nechceš, vztah si k němu vytvoříš. A protože já sem po emocionální stránce hodně slabej a řekněme, nestabilní, znásobilo se to u mě až na tuhle hranici. Ubližuje mi. On může. Možná jako jedinej.

Nejdřív ti dvě hodiny, klidně i dýl, způsobuje bolest a nakonec udělá všechno proto, abys trpěl co nejmíň. Je to zvrácená přitažlivost."